blín
Czech
Etymology
Inherited from Old Czech blén, from Proto-Slavic *bel(e)nъ.
Pronunciation
- IPA(key): [ˈbliːn]
- Hyphenation: blín
Noun
blín m inan
Declension
Declension of blín (hard masculine inanimate)
| singular | plural | |
|---|---|---|
| nominative | blín | blíny |
| genitive | blínu | blínů |
| dative | blínu | blínům |
| accusative | blín | blíny |
| vocative | blíne | blíny |
| locative | blínu | blínech |
| instrumental | blínem | blíny |
Further reading
- “blín”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
- “blín”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
- “blín”, in Internetová jazyková příručka (in Czech), 2008–2025