pól

• IPA^(key): [ˈpoːl]
• Rhymes: -oːl

Derived from Latin polus, from Ancient Greek πόλος (pólos).

pól m inan

1. pole (extreme of an axis)

   Antonym: protipól

• extrém

See the etymology of the corresponding lemma form.

pól

1. genitive plural of pólo

• “pól”, in Příruční slovník jazyka českého (in Czech), 1935–1957
• “pól”, in Slovník spisovného jazyka českého (in Czech), 1960–1971, 1989
• “pól”, in Internetová jazyková příručka (in Czech), 2008–2025

• IPA^(key): [pʰouːl]
• Rhymes: -ouːl

pól m

1. indefinite accusative singular of póll
2. indefinite dative singular of póll

Inherited from Proto-Slavic *polъ.

• IPA^(key): (13^th CE) /ˈpoːɫ/
• IPA^(key): (15^th CE) /ˈpu̯ol/

pól m inan (declinable or indeclinable)

1. half

• When followed by a noun, it can be indeclinable.
• Dialectal genitive forms polú or poly later appear as a consequence of the noun's losing its declension.

• Czech: půl

• Jan Gebauer (1903–1916) “pól”, in Slovník staročeský (in Czech), Prague: Česká grafická společnost "unie", Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění

• IPA^(key): /ˈpul/

• Audio:

  (file)

• Rhymes: -ul
• Syllabification: pól

pól n

1. genitive plural of pole

Inherited from Proto-Slavic *pólъ.

• IPA^(key): /ˈpol/
• Rhymes: -ol
• Syllabification: pól

pól

1. half

• Lorentz, Friedrich (1912) “pȯ́u̯l”, in Slovinzisches Wörterbuch‎^[1] (in German), volume 2, Saint Petersburg: ОРЯС ИАН, page 816