Czech
Etymology
Inherited from Old Czech křičěti, from Proto-Slavic *kričati (“to cry, scream”).
Pronunciation
- IPA(key): [ˈkr̝̊ɪt͡ʃɛt]
- Rhymes: -ɪtʃɛt
Verb
křičet impf (perfective křiknout)
- to shout
- to scream (to make the sound of a scream)
- Slyšel jste ten příběh o chlapci který křičel vlk!?. ― Have you ever hear the story about the boy who cried wolf?.
Conjugation
Conjugation of křičet
| infinitive
|
křičet, křičeti
|
active adjective
|
křičící
|
| verbal noun
|
—
|
passive adjective
|
—
|
| present forms |
indicative |
imperative
|
|
singular |
plural |
singular |
plural
|
| 1st person
|
křičím |
křičíme |
— |
křičme
|
| 2nd person
|
křičíš |
křičíte |
křič |
křičte
|
| 3rd person
|
křičí |
křičí |
— |
—
|
The future tense: a combination of a future form of být + infinitive křičet.
| participles |
past participles |
passive participles
|
|
singular |
plural |
singular |
plural
|
| masculine animate
|
křičel |
křičeli |
křičen |
křičeni
|
| masculine inanimate
|
křičely |
křičeny
|
| feminine
|
křičela |
křičena
|
| neuter
|
křičelo |
křičela |
křičeno |
křičena
|
| transgressives
|
present
|
past
|
| masculine singular
|
křiče |
—
|
| feminine + neuter singular
|
křičíc |
—
|
| plural
|
křičíce |
—
|
|
Derived terms
Further reading